Často se mi stává, že mi lidi říkají, jak mě obdivují, že se nebojím a jdu si za tím, co chci. Že si plním sny. Že si buduju svůj byznys. Že jdu bydlet do Tiny house, kde nemám žádné sítě. Že si pořídím obytné auto a odjedu sama do světa… Jenže je potřeba říct, že ne vždy to tak bylo. A taky, že se pořád bojím. Cokoliv neznámého, do čeho jdu, ať je to Luna, tiny house, odchod do off grid domku nebo cesta obytným autem do zahraničí, neznamená, že nemám strach. Vždycky tam je.

Chodíte na trhy, podporujete lokální značky a tajně toužíte sami nějakou značku vybudovat. Nebo tvoříte a nebaví vás už to jen rozdávat po kamarádkách nebo dělat do šuplíku. Nebo prostě máte nápad, který chcete zrealizovat, jen nevíte, jak začít, jaké první kroky udělat. A tak se jednoho dne odhodláte a řeknete si, že to prostě zkusíte. Hledáte, zjišťujete, skládáte to až do bodu, kdy vám z toho všeho je těžko, je toho moc, nevíte, čím začít, plácáte se v tom, stojí to hodně

Někdy, možná spíš častěji, než si připouštíme, máme potřebu mít život naplánovaný. Já to tak měla taky. Naplánovala jsem si cestu po Evropě. Všechno se skládalo, dávalo smysl, vypadalo to, že na podzim vyjedu. Dva týdny před odjezdem se ale všechno zastavilo. Plány se odložily na neurčito. Přišel smutek, zklamání, vztek, frustrace. Ale i pokora a tiché přijetí, že možná ještě nepřišel ten správný čas odejít. Všechno, co jsem nemohla ovlivnit jsem pustila. Kontrolu, tlak, oček